Národními parky západní Kanady

Národními parky západní Kanady

Přinášíme vám další z ohlasů na náš zájezd - zájezd po zemi nezměrných přírodních krás. Autorem článku je pan Alois Stehlík, jeden z účastníků našeho zájezdu. Nechte se jeho prostřednictvím zlákat na tuto cestu za scenériemi štítů hor, ledovců, blankytně modrých jezer.

Losos už táhne, pojď za ním poplujem, a touhy dávné se změní v krásný sen.

„Chceš píseň severu znát, chceš se mnou tiše naslouchat, když táhne bílý losos peřejí?
Chceš vidět polární zář, chceš, abych zlíbal tvoji tvář, když sever dýše velkou nadějí?
Losos už táhne, pojď za ním poplujem, a touhy dávné se změní v krásný sen…“
„Dávno, dávno již tomu…“ (napsala by paní Božena Němcová), co jsme jako malí skauti zpívali u táborových ohňů tuhle trampskou píseň. Jistě nás tehdy nikoho nenapadlo, že bychom mohli lososa táhnoucího od oceánu proti proudu řeky spatřit na vlastní oči v daleké Kanadě. Podařilo se mi to letos v září při zájezdu se semilskou cestovní kanceláří Erika tour.

Ve výpravě nás bylo jedenáct. Odlet byl stanoven na 1.září v 7:55 z Prahy do Londýna s British Airways a odtamtud do Vancouveru. Desetihodinový let  do Vancouveru probíhá bez komplikací, posunujeme si hodinky o devět hodin dozadu. Na letišti na nás čeká sympatický, usměvavý Albert, kanadský průvodce a řidič v jedné osobě. Po pasovém odbavení nastala malá komplikace - naše zavazadla očichává malý cvičený psík, můj ruksak se mu nelíbí, je podroben bližší kontrole a příslušný pracovník mi zabavuje dvě jablka, která jsem v zavazadle zapomněl (do Kanady nelze dovážet masné výrobky, ovoce, zeleninu atd.) Při pasové kontrole se mě imigrační úředník zeptal, jedu-li do Kanady poprvé. Sděluji mu, že jsem byl v Kanadě už před deseti roky, ale jen půl dne. Tehdy jsme si „odskočili“ ze Spojených států na půl dne, abychom viděli nejen americkou, ale i kanadskou část Niagarských vodopádů.

Z letiště dvoumilionového Vancouveru jedeme na okružní cestu po městě, které má krásnou polohu na poloostrově mezi pobřežními horami (Coast Mountains) a Tichým oceánem. Projíždíme starou centrální částí Vancouveru (Gastown), zastavujeme se u dýmajících parních hodin (Steam Clock), které jsou poháněny parou  z místního topného systému a každou čtvrthodinu ohlašují písknutím píšťaly ze starého parníku, projíždíme velkou čínskou čtvrtí, jedeme kolem budoucí olympijské vesnice připravené pro zimní olympijské hry v roce 2010. Na pobřeží obdivujeme molo Canada Place s luxusním hotelem, který připomíná velkou loď s pěti plachtami ze skleněných vláken. Stavba byla navržena jako kanadský pavilón pro Světovou výstavu Expo 86. Sledujeme hydroplány, které každou chvíli startují nebo přistávají v zálivu. Zajišťují dopravu mezi pobřežím a mnoha malými ostrovy. Další zajímavou zastávkou je Stanley Park, rozlehlá přírodní rekreační oblast, kde nás zaujaly zvláště velké pestrobarevné totemy vytvořené příslušníky Prvotních národů, jak říkají Kanaďané původním indiánským obyvatelům. Z parku se díváme přes záliv na panorama vancouverských mrakodrapů. Projíždíme kolem zajímavého 1500 m dlouhého Lvího mostu (Lions Gate Bridge) postaveného v roce 1938. Prohlídka města  vrcholí návštěvou vyhlídkové věže (Lookout Tower), odkud je krásný výhled na celé město z výšky 167 m.

Další den odjíždíme z Vancouveru a velkým trajektem se přepravujeme na ostrov Vancouver Island, který je dlouhý asi 500 km. Navštěvujeme krásné Butchartovy zahrady, které byly vybudovány na místě původního vytěženého vápencového lomu. S výstavbou zahrad začala v roce 1904 paní Butchartová, manželka majitele lomu. Rozlehlé zahrady se spoustou nádherných květin, keřů, stromů, jezírek, vodotrysků se rozkládají na dně a na stěnách původního lomu a působí svou barevnou pestrostí okouzlujícím dojmem.

Přijíždíme na jihovýchod ostrova do Victorie, hlavního města provincie Britská Kolumbie. Vzbuzuje v nás pocit klidného, příjemného, pohodového přístavního města. Procházíme se po nábřeží s mnoha starými krásnými pouličními lucernami a velkými květinovými koši, pozorujeme provoz v přístavu, přistávající a startující hydroplány. Obdivujeme stavbu parlamentu z roku 1898 a mohutný hotel Empress, který vypadá jako velký zámek. Byl postaven v roce 1904. Hostům nabízí téměř 500 pokojů. Večer, kdy jsou tyto budovy osvětleny tisíci žárovek, působí až pohádkovým dojmem. Vše zde dýchá atmosférou staré dobré Anglie. Snad i proto se toto město údajně stalo oblíbeným místem pobytu kanadských důchodců, především těch anglicky mluvících.

Po cestě z Victorie se zastavujeme v malém městečku Chemainus. Ve městě byla kdysi velká pila, která v roce 1983 zanikla. Místní radní se rozhodli, že se město po ztrátě pracovních příležitostí bude orientovat na turistický ruch. Pro přilákání turistů proto dali pomalovat zdi téměř všech domů velkými nástěnnými malbami z historie městečka i celé Kanady. Zdá se, že se jejich záměr povedl, turisté přijíždějí a fotografují vše, co vidí.

Zajímavou zastávkou na naší cestě je tzv. „Lesní katedrála“ (Cathedral Grove), kde jsou staré mohutné jedle-douglasky, některé z nich až 75 m vysoké a údajně až tisíc let staré. Vzbuzují obdiv a úctu, ale nemohou soutěžit velikostí a hlavně objemem kmenů s obrovskými sekvojemi, které jsme viděli před 12 roky v Kalifornii při koncertním zájezdu Pražského pěveckého sboru Smetana do USA.

Mohutný sedmipatrový trajekt nás opět převáží z ostrova Vancouver Island na pevninu a míříme na sever do Whistleru, městečka s velkým lyžařským areálem, kde se má konat v roce 2010 lyžařská část zimní olympiády. Lyžovat se tam dá i v létě na ledovci.

Přejíždíme z provincie Britská Kolumbie do provincie Alberta, posunujeme si hodinky o jednu hodinu dopředu-časový posun proti Středoevropskému času už je „jen“ osm hodin. Vjíždíme do rozlehlého národního parku Jasper, jedeme údolím řeky Maligne, projíždíme kolem jezera Medicine Lake, které je zvláštní kolísáním své hladiny, což je způsobeno tím, že jezero je odvodňováno řadou jam ve vápencovém dně, které jsou spojeny s podzemním říčním systémem. Absolvujeme devadesátiminutovou projížďku po jezeře Lake Maligne lodí, kterou řídí sympatická mladá kapitánka. Jsme nadšeni mohutnými zasněženými horami v okolí jezera, projíždíme kolem mnoha malých ostrůvků, fotografujeme scenerie, které jsme předtím viděli jen někde v katalogu cestovních kanceláří a v průvodcích a přesvědčujeme se, že obrázky nelhaly - vše je skutečně tak krásné a pestrobarevné. Tentýž den vyjíždíme lanovkou zvanou Jasper Tramway do výšky 2300 m pod vrchol hory Whistler (byla údajně pojmenována podle varovného volání zdejších svišťů). Stoupáme potom pěšky na vrchol hory, odkud je nádherný panoramatický výhled na okolní horské masivy.

Jedeme stovky kilometrů po Icefields Parkway - ledovcové silnici, která spojuje národní parky Jasper a Banff, po obou stranách se tyčí zasněžené vrcholky Skalistých hor, za každou zatáčkou se objevuje nové panorama s desítkami dalších bizarních horských tvarů, chvílemi zastavujeme, fotografujeme, filmujeme, nemůžeme se nasytit té divoké krásy. Krásná široká silnice spojuje údolí několika řek a přivádí návštěvníky k nejvyšším partiím Skalistých hor, k ledovcům, ledovcovým polím, jezerům, vodopádům, do vysokých průsmyků. Její stavba byla zahájena už na počátku 30. let dvacátého století, otevřena byla v roce 1940, v 60.letech byla zrekonstruována a vylepšena. Je to obdivuhodné dílo, které umožňuje turistům shlédnout divoké horské scenerie aniž by byla narušena dosud nedotčená příroda. Naše žabomyší války o výstavbu dálnice Českým rájem nám připadají směšné. Občas se setkáváme s místními „obyvateli“ - přes cestu přeběhne malé stádo vlků, u silnice se objeví kojot, na chvíli zastavujeme a fotografujeme velkého jelena, který se pase pár metrů od našeho auta. Na medvědy máme bohužel smůlu, zahlédli jsme jen jednou medvědici s malým medvídkem.

Jedním z největších zážitků cesty je pohled na ledovec Athabasca, který je součástí velkého ledovcového pole Columbia Icefield. Přicházíme až k čelu mohutného ledovce. Z časových důvodů nevyužíváme možnosti projet se po ledovci ve speciálním ledovcovém autobusu s vysokými koly (snowcoach). Podobně jako v jiných vysokých horách se i ve Skalistých horách objem ledovců postupně zmenšuje a jejich čela ustupují. Přesvědčují nás o tom značky, které ukazují polohu čela ledovce Athabasca v jednotlivých desetiletích. Jsou to stovky metrů, o které ledovec ustoupil. Vědci vypočítali, že od roku 1885 ubylo asi 650 milionů kubických metrů ledu, tj. 60% objemu ledovce. Debatujeme o tom, že by se sem měli podívat někteří naši politici, kteří pochybují o existenci globálního oteplování. Poté jedeme k jezeru Lake Peyto, vyšplháme se na vyhlídku a jsme doslova fascinováni krásou jezera s modrozelenou tyrkysovou vodou, po níž se plaví mnoho kanoí a krásou okolních nádherných bizarních zasněžených horských vrcholků. Je to jedna z nejkrásnějších scenerií, které jsme během cesty viděli. Pomyslné filmy v digitálních fotoaparátech a kamerách se točí ve velkých obrátkách.

Další den přijíždíme k jezeru Lake Louise, které bylo pojmenováno na počest princezny Louise Caroline Alberty, dcery královny Viktorie, manželky tehdejšího kanadského generálního guvernéra. Vydatně prší (naštěstí to byl jediný den našeho zájezdu, kdy bylo špatné počasí), zastavujeme u velkého hotelu Château Lake Louise na břehu jezera, procházíme honosnými halami hotelu se spoustou malých obchodů, stačíme si ještě popovídat s mladým prodavačem, který navštívil Prahu a vzpomíná na dobré české pivo a na Karlův most. Déšť se zmírňuje, kupujeme pláštěnky, vydáváme se na procházku podél jezera a litujeme, že nevidíme jezero v jeho celé barevné kráse ani okolní hory a ledovce, které se topí v mracích. Po cestě se bavíme sledováním čilých veverek se srstí vybarvenou do žlutých, hnědých, bílých a černých pruhů. Pokoušíme se fotografovat a filmovat, zdá se, že se veverky baví na náš účet a prchají vždy v okamžiku, kdy mačkáme spoušť. Ke konci naší procházky padají chvíli kroupy, chvíli sněží. Odjíždíme proto k horkým sirným pramenům (39 st.C), koupeme se v příjemně teplé vodě a horší počasí nám nevadí. Odpoledne ještě navštěvujeme zajímavé indiánské muzeum v městečku Banff.

Příští den se jakoby mávnutím kouzelného proutku počasí zlepšilo, slunce opět svítí a my se vracíme k jezeru Lake Louise, abychom viděli jezero v jeho plné kráse s nádhernou modrozelenou hladinou a okolními vysokými zasněženými vrcholy a ledovcem Victoria, navštívíme pak další jezero Lake Morraine. Opět obdivujeme tu neuvěřitelnou krásu a vyjadřujeme se v superlativech. Vyjíždíme potom ještě gondolovou lanovkou z Banffu na horu Sulphur do výše 2287 m, vystoupáme po krásně udržované cestě s mnoha schody k malé meteorologické stanici a kocháme se panoramatickým výhledem na okolní hory, ale i na město Banff a krásný hotel Banff Springs, který vypadá z výšky jako obrovský zámek.

Nelze popsat v krátkosti vše, co jsme během cesty viděli. Dalo by se napsat mnoho vět o dalších přírodních krásách, o mnoha nádherných vodopádech, které jsme měli možnost navštívit. Některé jsou velmi vysoké-až téměř třikrát vyšší než Niagarské vodopády, i když nejsou zdaleka tak mohutné, přesto však ty obrovské spousty vody padající ze skály působí mohutným až děsivým dojmem. Mnohé vodopády mají indiánské jméno. Daly by se popisovat i procházky po krásných hlubokých soutěskách, jimiž je možno projít po úzkých stezkách a cestičkách na jakýchsi lešeních zavěšených na stěně skály. Bylo by možno psát i o lososí řece, o které jsem se zmínil na začátku. Bohužel tam bylo lososů plovoucích proti proudu jen málo - údajně jich tam bývá podle informací našeho průvodce mnohem víc.

Musím se ještě zastavit několika slovy u našeho kanadského průvodce a řidiče Alberta. Byl to člověk velmi sympatický, mikrobus značky Ford řídil suverénně, spolehlivě a hlavně bezpečně - vždy v bílých kožených rukavičkách, ochotně zodpovídal jakékoliv naše otázky a vyhověl vždy našim přáním. Snažil se mluvit anglicky poměrně pomalu a s dobrou výslovností, takže bylo možno s ním mluvit i ve chvíli, kdy nebyla právě přítomna průvodkyně a tlumočnice cestovní kanceláře. Dozvěděli jsme se od něj mnoho informací o Kanadě, které není možno v krátkém povídání všechny uvést. Snad jen některé z nich. Rychlost na silnici není stanovena obecně pro jízdu v obci, mimo obec, na dálnici apod.. Na každé silnici je uveden dopravní značkou konkrétní limit a toleruje se odchylka plus-minus 10%. Postihy za rychlou jízdu jsou poměrně tvrdé. Je však možno dostat pokutu i za pomalou jízdu. Za celou dobu pobytu v Kanadě jsme nejen neviděli žádnou dopravní nehodu, ale nepotkali jsme ani žádného šílence za volantem, kterých u nás potkáváme několik za den, nemluvě o tom, že přednost pro chodce na přechodech je pro kanadské řidiče samozřejmostí. Pohonné hmoty je možno čerpat až po předchozím zaplacení bankovní kartou přímo u čerpacího stojanu, přičemž existují jakési limity pro jednorázové čerpání. Nákladní vlaky, které převážejí hlavně obilí a naftu, jsou velmi dlouhé, údajně mají i 300 vagonů. Lokomotiva je na začátku vlaku a potom vždy po každé stovce vagonů. Určitou zajímavostí je nepsané pravidlo, že číšníkům se dává spropitné ve výši průměrně 10% ceny jídla a nápojů. Restaurace registruje jednotlivým číšníkům ceny servírovaných jídel a nápojů a 10% z této částky se připočítává k údajům pro daňový úřad. Pokud tedy nedostal číšník oněch 10% spropitného navíc, má smůlu, protože z nich stejně zaplatí daně, pokud dostal více, má zdaněno jen těch 10%. Ceny v obchodech jsou podobně jako v USA většinou uváděny bez daně z přidané hodnoty, takže jsme byli ze začátku trochu překvapeni, když jsme se u pokladny dozvěděli vyšší cenu proti částce na cenovce u zboží.

Poslední relativně krátkou zastávkou naší cesty bylo Calgary, město, které leží na soutoku dvou řek - Bow a Elbow, v nadmořské výšce 900m uprostřed kovbojské země. Vyjíždíme na 191m vysokou vyhlídkovou věž Calgary Tower, obdivujeme panoramatický výhled na celé Calgary, na mrakodrapy, na velký krytý hokejový stadion zvaný Saddledome (s kopulí ve tvaru sedla), na vzdálené Skalisté hory na západě. Po sestupu z věže slyšíme i v pouličním hluku zřetelně známé tóny Humoresky Antonína Dvořáka. Po chvíli zjišťujeme, že hudba vychází z velkých reproduktorů zabudovaných ve stěně vyhlídkové věže. Tisíce kilometrů od domova to potěší a pohladí. Navštěvujeme Glenbow muzeum, které je sice zajímavé (indiánské oddělení, africká část, mineralogické oddělení, oddělení vojenské historie, obrazová galerie atd.), konstatujeme ale, že je nelze srovnávat s pražským Národním muzeem. Potom už zbývá procházka po pěší zóně, návštěva několika obchodů, cesta na letiště a celkem klidný, i když dlouhý let do Londýna, potom do Prahy. Posunujeme ručičky na svých náramkových hodinkách, hlavně ale budeme muset přizpůsobit své vnitřní biologické hodiny opět středoevropskému času. A pak už nám zbývá jen vzpomínání na krásnou cestu (i když lehce náročnou pro moje artrotické koleno - ušli jsme pěšky po různých cestách i necestách podle údajů krokoměru jednoho účastníka zájezdu kolem 50 km a ani nám to nepřišlo) a na nádherné zážitky. A mimoto naděje nebo spíš jistota, že si celou cestu znovu prožijeme během mnoha večerů, případně nocí při počítačovém zpracovávání velkého množství exponovaných fotografií a natočených videozáběrů.

- PR článek -

Článek byl zobrazen 14 227 krát.